Vystudovanému architektovi Stanislavovi jsme proplatili kurz bytového designu. Jeho cílem bylo dostat se zpět blíže oboru, který studoval a nabýt opět ztracené sebevědomí…
2022
Po mojí poslední hospitalizaci jsem byl rozhodnutý, že už žádná další nesmí přijít a že začnu od nuly a pokusím se vypracovat. To znamená, že jsem absolvoval podpůrné programy, tak, abych získal ztracené sebevědomí a pokud možno vhled do své nemoci a pokusil se s ní pracovat, abych se zotavil a znovu získal pracovní návyky.
Byl to běh na dlouhou trať, ale já byl rozhodnutý vytrvat a nepřeskočit žádnou kapitolu. Po propuštění z nemocnice jsem navštěvoval asi jeden rok denní stacionář. V závěru stacionáře jsem se rozhodl, že nastoupím do služby/terapie v Mlsné Kavce jako číšník a po půl roce jsem se vypracoval na barmana, vlastně jsem dosáhl na nejvyšší metu, na kterou jsem mohl a byl čas se posunout dál.
Naštěstí Greendoors má více podpůrných programů a já se rozhodl pro šanci Udělej krok v rámci Čisté duše. Nakonec při každé směně jsem se setkával s hosty v restauraci, kteří štědře přispívali v rámci akce Udělej krok, a tak se podařilo získat finanční obnos, ze kterého mi proplatili večerní kurz Interiérového designu. Chtěl jsem dělat něco, co by mě bavilo a navrhovat interiéry s širším přesahem byl můj sen. A to mě nakoplo. Oprášil jsem staré vědomosti a naučil jsem se pracovat v novém modelovacím softwaru. Získal jsem nové kontakty a pracovní příležitosti. Začínal jsem zakázkami nejprve pro své příbuzné, známé a přátele, v podnikání je to tak, jako když se snažíte roztlačit vlak. Jsem odhodlaný na sobě pracovat a pochopit problematiku do hloubky, protože mě to baví a tím pádem mám potenciálním klientům co nabídnout.
Tři měsíce nazpět jsem dostal nabídku od velké společnosti, která se neodmítá. Jedná se o práci projektanta/architekta na plný úvazek, kam jsem nastoupil od ledna roku 2022. Jedná se vlastně o volné pokračování toho, na čem jsem začal pracovat jako interiérový designér. Nyní pracuji na velkých projektech bytových domů, kde řeším dispozice. Kdybych si neprošel všemi těmito po sobě jdoucími kroky, asi by tato příležitost nikdy nepřišla. Věřím, že získané zkušenosti mě posunou dál.
2019
Byl jsem normální zdravej kluk, který do 20 let svého života nevěděl skoro nic negativního o životě. Rodiče mě tak nějak chránili a s odstupem času musím říci, že mě dobře vychovali. Vše plynulo tak nějak samo, automaticky se mi dařilo. Ve studiu na střední škole, jsem byl jako jeden z nejlepších studentů ve třídě. Zkoušku dospělosti jsem na střední škole zvládl také. Měl jsem velkou motivaci, podařilo se mi udělat přijímačky na dvě vysoké školy, na architektury v Praze a v Liberci. Na talentové zkoušky jsem se připravoval dlouhodobě na střední škole. Chodil jsem do zájmových kroužků kresba – malba a bavilo mě sportovat.
Nakonec jsem se rozhodl pro Prahu, chtěl jsem do víru velkého světa a v roce 1999 jsem v říjnu nastoupil k zápisu a do prvního semestru. Prvních čtyři semestry mě studium vyloženě bavilo, byli tam předměty, které hodně souvisely s kresbou, malbou, uměním, rýsování a vizualizováním ve specializovaných programech. Samozřejmě byly i předměty méně populární, na kterých se oddělovalo zrno od plev, jako matematika a deskriptivní geometrie, ale i tady jsem uspěl, i když s odřenýma ušima, takže jsem rozhodně nepatřil k premiantům v ročníku. Ale škola mě bavila a tak jsem na sobě pracoval.
Pak to přišlo. Problém nastal, když začaly pro mne nezáživné předměty, jako třeba právo… když jsem se začal porovnávat s ostatními lidmi v ročníku a začal jsem se rozhlížet po holkách. Také jsem si na plno začal uvědomovat zodpovědnost a tím stoupal stres z případného neúspěchu. Nešťastně jsem se zamiloval do jedné dívky, která mou lásku neopětovala, začalo se mi nedařit ve škole a rodiče navíc pustili do přístavby k rodinnému domu svépomocí, kde byla každá ruka dobrá. Bylo toho prostě moc a nezvládl jsem to. Byl jsem hospitalizován v PNB. Hospitalizací s diagnózou schizofrenie pak bylo více, ale i přes to se mi školu podařilo dostudovat. Hledal jsem záchytný bod a tou pro mne měla být křesťanská víra. Myslel jsem, že mi to pomůže. Ale takhle to bohužel nefunguje, do teď vlastně nevím, jestli to bylo dobře, nebo špatně.
Poslední ataka byla ze všeho nejstrašnější, souviselo to i s vírou, bral jsem to moc vážně, a proto se mi to asi stalo, abych si to na vlastní kůži vyzkoušel. Došlo na prorocká slova mého kamaráda, věřícího, který mi jednou řekl, co je to peklo. Peklo je vlastně věčný život odloučený od boha v reálném světě, kdy jste vyhoštěni mezi zavržené lidi, kteří nenávidí jeden druhého i sami sebe a jenom všechno ničej a rozbíjej. A já tam byl. Naprosto šílená zkušenost, ze které jsem nevěděl, jestli se dostanu, nevěděl jsem, jestli jsem už umřel a jsem fakt v pekle, nebo ne. Věřte mi, tohle nechcete nikdy v životě zažít. Nemyslím si o sobě, že bych měl být zavržený, ale nikdo neví, jak úzká a trnitá cesta do nebe vede. Sám sobě si neubližuji, žádné drogy, alkohol výjimečně, žádná promiskuita, žiju zdravě, ale přesto všechno se osud se mnou nemazlí.
Naštěstí jsem našel záchytný bod, který funguje a alespoň mi částečně dodává sebevědomí a smysl života, navrací mi jistotu. Vrátil jsem se k tomu, co opravdu miluji a co jsem dlouhou dobu opomíjel kvůli „důležitějším“ věcem. Je to kresba, malba a navrhování (i když zatím jen tak cvičně, pro to, že mě to baví). Netroufám si na velké projekty, ale líbí se mi navrhování interiérů. Chtěl bych si zopáknout a naučit se nové dovednosti v kurzu bytového designéra.
Začal jsem také pracovat na 2-3 směny týdně v Mlsné Kavce, to mi také hodně pomáhá, protože jsem mezi lidmi a dělám práci, která je hned vidět. Je tam dobrá parta.
