Nafotil: Dušan Tománek
Text napsal: Robin Král
Psal jsem profesorům, ať nevěří, co o mně říkají spolužáci. Každej o mně najednou
mluvil nebo na mě nějak narážel. Jednou nám profesor na přednášce vyprávěl o Heideggerovi,
o tom, jak se přidal k nacistům, a já věděl, že tím míří na mě.
Říkali o mně, že jsem nácek, jasně že nejsem, ale všichni si to o mně mysleli. Začal
jsem se bát židů. Věřil jsem, že se na mě domlouvají, protože jim někdo řekl, že proti nim něco
mám. Na ulici si někdo odpliv a já věděl, že to bylo kvůli mně. Byl jsem pořád ve stresu,
nesoustředil jsem se. Chaos, co jsem měl v počítači, jsem najednou nedokázal uchopit hlavou.
Dodělal jsem bakaláře, i když to bylo dost těžký. Moc jsem se toho nenaučil, nemohl
jsem se soustředit. Vím, že to nebylo nic moc. Ve škole jsem to nesnášel, potkával jsem furt
na chodbách všechny ty lidi, co mě pomlouvali. Bylo to naprosto reálný.
Když vám někdo naznačí, že jste nemocnej, nevěříte mu, když víte, že všichni jsou
proti vám. Neděly se teda žádný šíleně dramatický události, nějak jsem to vydržel, ale vůlí to
zkrátka nepřekonáte. Odstěhoval jsem se zpátky k mámě. Hodně jsem se stáhnul. Během těch
pár let, co jsem bláznil, jsem se úplně přestal vídat s kamarádama. Pak už jsem skoro
nevycházel z bytu. Byl jsem tam schovanej, v bezpečí. Nesvítil jsem, aby mě neviděli. Občas
jsem se schovával na chatě. Opatrně jsem vlezl do auta a dojel tam. S nikým jsem o tom
nemluvil. Máma mi věřila, že na mě spolužáci dělají podrazy. Víc jsem jí neříkal. Hodně mi
pomohl můj šéf v práci, přesvědčoval mě, abych se léčil, taky volal mámě.
Kdy jsem začal, trvalo to asi tři měsíce. Byla to strašlivá pecka. Restart. Co jsem to
proboha dělal? Všechno to byly nepravdy. Máte rozhrabanej život, a když se zas práškama
převrátí nazpátek, je to dost náraz. Léčil jsem se pak s depresí.
Pořád žiju v takovým mírným napětí, co bude. Furt jsem nervózní,pořád nejsem v
životní pohodě. Žiju s mámou. Holku žádnou nemám. Je těžký sehnat holku, když jste blázen.
Teď snad budu mít pravidelnou práci. Měl jsem svoje životní plány a jistoty, to se mi všechno
dost zbortilo. To řeším teď.
Potkávám lidi, kterým ta nemoc vzala víc než mě, ale taky to není nic moc. Mohl jsem
si ušetřit spoustu sil. U mě byl spouštěcí faktor asi hlavně ten stres z učení, ale stejně bych
chtěl říct jedno: Nehulte trávu. Jestli se můžete nějak vyhnout tomu, aby vám něco spustilo
tuhle nemoc, tak se tomu vyhněte.
