Tomáš má velký oči, světlý vlnitý vlasy a čistě, jemně a sympaticky řezanej obličej.
Je mu asi patnáct a má leukémii. Vypadá pobaveně, když mě vidí v nemocničním pokoji, kde leží. Říkám mu, že jsem dobrovolnice, jestli si nechce zahrát nějakou hru.
„To je sranda teda…“ říká. Vytáhne takovou tu desku, jak se do ní zapichují černé a bílé čudlíky. Vyhraje.
Při hře pořád opakuje: „To je sranda to je sranda teda…“
Je to moc krásný kluk.
Asi čtrnáctiletá rómská holčička leží v útulném bílém pokoji s televizí. Hlavu má vyholenou. Má smutný tmavý oči a krásnou tvář.
Jsem převlečená do bílého a mám roušku, každý kdo jde na pokoj, si ji musí vzít. Nesměle přešlapuju, říkám, že jsem dobrovolnice, cítím se nejistě, snažím se si s ní povídat. „Čím bys chtěla být?“
„Dobrovolnicí“ hlesne nesměle, „nebo sekretářkou.“
Mám s sebou pohádky od Hauffa, ptám se, jestli nechce něco přečíst.
„Můžete mi tu knihu půjčit?“ řekne ona.
Vypadá unaveně, nechám jí tu knížku a jdu. Trochu si oddychnu, že jsem už venku, ale mám pocit, že jsem prožila něco smutně krásného.
Na pojízdném křesle vezu malou dohola ostříhanou holčičku. Na chodbě potkáme tři nemocniční klauny. Hrají pro nás. Foukají do trumpety, jsou nešikovní, legrační, nafukují balónky, které jim uletí. Malá pacientka se směje, postupně přibývá pár dalších diváků. Tleskáme. Klauni se loučí a odcházejí, narážejí do sebe při odchodu a troubí, mávají nám.
Klip k tomuto příběhu vybral Jan P. Muchow, poslechněte:
Feist and Kings of Convenience – Know How
Kdo jsem a co se děje
Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi tady sdílím. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě. Jan P. Muchow mi dělá Dj, vybírá hudbu, klipy, co se mu hodí k mým zápiskům.
Foto: Václava Parkánová
https://www.youtube.com/watch?v=KPfWxEbblHI
