Narodil jsem se v Chomutově a vzápětí jsme se přestěhovali s rodiči do Prahy. Měl jsem krásné dětství, běhal jsem po lese a hrál spoustu dětských her u babičky. První hlasy jsem měl v už v 17 letech, ale nějak to samo přešlo. V pubertě byli rodiče přísní, máma byla nemocná a zemřela, když mi bylo 18. Byla to pro mě obrovská rána. Ptal jsem se, proč je Bůh tak krutý. Táta se musel postarat o mladšího bráchu a já jsem s ním moc společnou řeč nenacházel. Asi 7 dní po mámině smrti jsem se vydal do Austrálie. V Austrálii jsem brigádně pracoval na farmách a po roce jsem se vrátil do Čech. Nemohl jsem se ale vrátit i domů a neměl jsem kam jít, zůstal jsem na ulici a můj stav se zhoršoval.
První hospitalizace v PNB přišla chvíli po návratu z Austrálie, diagnóza byla maniodeprese, ale já moc nebral prášky, protože jsem si myslel, že doktoři jsou proti mně. Za další dva roky mne hospitalizovali znovu a od 25 let jsem byl v nemocnici v podstatě dost často. Diagnózu mi nakonec překvalifikovali na schizofrenii.
Od roku 2015 bydlím v samostatném bydlení organizace Bona. Poslední léta se cítím lépe a mám větší náhled na svoji nemoc. Po sérii depresí, kdy jsem nebyl schopen dělat vůbec nic, mi výrazně pomohly terapie a práce se sklem. Chodím pravidelně do práce už 2 roky, i když jsem dřív nebyl schopný v podstatě soustředěně pracovat. Ve volných chvílích chodím rád na procházky a dělám všechno možné. Baví mě hrát šachy, sportovat, poslouchat hudbu a číst knihy, i když to mě někdy zmáhá.
S řezbářstvím jsem přišel poprvé do styku v Austrálii, na práci se sklem a železem jsem si ověřil, že mne baví řemeslo, ale dřevo je můj nejoblíbenější materiál, a tak bych se rád realizoval jako řezbář.
