Honza si v roce 2018 vydal díky podpoře z Udělej krok vlastní komiks. Interakce se čtenářem ho posunula dál a nyní jako peer konzultant pomáhá v organizaci Bona dalším lidem s duševní nemocí s jejich uměleckými projekty a s tiskem na 3D tiskárně, kterou Boně věnovala firma Průša Research.
2022
Čistá duše mi pomohla vydat komiks, který jsem rozdal po areálu psychiatrické nemocnice Bohnice. Krátce potom jsem v ní byl sám hospitalizovaný. Uvědomil jsem si, že jsem v tom komiksu příliš obnažený, že obsahuje agresi, bolest, se kterou si čtenář nedokáže nějak pomoc, neví si rady.
Neúspěchu jsem se ale nezalekl a píšu komiksy do teď a dávám je číst svým kamarádům nebo třeba psychiatrům. Je to nějaká forma poznávání vnitřního prostoru a svým způsobem je to určitá terapie, ale asi nevhodné pro širší veřejnost. Uvědomil jsem si, že mě víc jak obraz přitahuje prostor, kresby nahradila 3D počítačová grafika a tam se možná zrodil sen stát se sochařem. V té době se na internetu objevovali novinky o 3D tisku, tak jsem zkusil požádat firmu Průša, jestli by nadaci Bona nedarovala 3D tiskárnu. Tiskárnu jsme dostali a nadace Bona mě zaměstnala jako peer konzultanta. Nic jsem o tom nevěděl, občas se stala nehoda, ale tisknu z plastu sošky, krabičky na tabák nebo třeba stojánek na zubní kartáček. Baví mě to. Vlastní sošky rozdávám ve svém okolí a je to asi z mojí tvorby to nejzajímavější. Výtvarně se snažím objekty zjednodušovat, používat zkratky a hledám si svoje osobité vyjádření, abych to byl já. Dát tomu nějakou přidanou hodnotu, aby to nebylo jen mechanické obkreslování toho, co je kolem. Moje vyjádření je asi nejvíc podobné současným animovaným filmům, ale animace mi moc nejde, přesto, že občas nějakou krátkou animaci či film udělám. Teď zrovna navrhuji katedrálu a přemýšlím o tom, jak by vypadala vytisknuta velká jako dům 🙂
Kam mě to ještě zavede?
2017
Jmenuji se Honza a je mi 37 let. Nemocný jsem od svých 19 let. Slyším hlasy. Tedy konkrétně jeden hlas. Říká mi převážně negativně kritické věci, vadí mu všechny strany mého života, jako je láska, kamarádi a práce. V začátcích mé nemoci jsem se několikrát rozbrečel a kopal kolem sebe. Začal jsem chodit do sanatoria Nad Ondřejovem a první roky své nemoci jsem zvládal celkem dobře. Pracoval jsem v reklamní agentuře a žil v představě, že díky lékům to brzy odezní. Nebylo tomu tak.
Byl jsem hospitalizovaný často. Když léky nefungovali, koupil jsem si vodku. Ani ne proto, abych se příjemně opil, ale abych nic necítil a mohl spát… a to i přes to, že jsem alkohol považoval za hloupou drogu a dával přednost murihuaně, dokud jsem byl zdravý. (Přiznávám také, že jsem zkusil většinu drog na našem trhu.) Naštěstí doktoři místo léků kladli důraz na terapii, proto chodím k psychologovi, a byl jsem kromě Bohnic i v terapeutické komunitě, což je společenství asi 15 lidí, co se starají o statek a probíhá mezi nimi skupinová terapie. Tam jsem také přes zákaz navozování vztahů mezi pacienty poznal svojí první lásku. Utekli jsme spolu pryč 🙂 Změnilo mi to život. Ale to asi znáte dobře sami…
Bohužel jsme stále na začátku mojí nemoci. Odstěhoval jsem se z Prahy a našel si práci v překladatelské agentuře, protože rozumím počítačům. Po 5-ti letech mě museli vyhodit. Kromě hlasů jsem měl různé nezvladatelné úzkosti, nutkání. Tenkrát jsem to nevěděl, ale byl to konec vydělávat peníze pouze hlavou. Dokonce jsem s tím hlasem vedl i diskuze, ale ani rozbor u psychologa mi moc nepomohl. Skončilo to pokusem o sebevraždu. Probudil jsem se na Jednotce intenzivní péče, naživu, ale okradený 🙂
Nerozumím tomu, ale tenkrát jsem se musel vrátit k rodičům a cítil jsem se, jako kdyby mi bylo opět 17 let. Znovu jsem si prožíval, proč jsem přestal dělat věci, které mě baví, jako je kreslení nebo učení (dokázal jsem vystudovat učební obor elektromechanik, i když s touto nemocí a se zhoršenou schopností se soustředit to byla pěkná dřina). Mám štěstí, že můj psycholog ani můj psychiatr to se mnou nevzdávají a věří v mé přání nežít v bludech a dělat něco, co má opravdu smysl, což je pro mě třeba rodina.
Zpracovat povídku Poslední práh jako comix nebo animovaný film jsem zkoušel už v 16 letech. Kreslil jsem ho tužkou, ale můj tehdejší um nedostačoval mým představám, jak by měl výsledek vypadat.
Pak přišly hlasy a já už nedokázal svoje představy vyjádřit vůbec. Asi na 10 let jsem se této radosti vzdal.
Naštěstí se mi podařilo s mojí terapeutkou tento blok překonat a já si vzpomněl, kolik nápadů jsem tenkrát k této sci-fi povídce měl.
Mám velkou radost že se to dostalo na obrazovku a ještě větší bych měl, kdyby se podařilo dostat výsledek na papír.
