Kokoza
Kolik lidí z Green Doors teď v Kokoze zaměstnáváte?
Čtyři lidi máme na tréninkových místech, což znamená, že od nich neočekáváme stoprocentní pracovní výkon. Soustředíme se spíš na včasné příchody do práce a podobně. Jedná se o lidi se zkušeností se schizofrenií, někteří z nich mají chroničtější verzi, většina pobírá invalidní důchod a je to pro ně způsob, jak si přivydělat a zároveň být aktivní. A pak je tu u nás jedna slečna se schizoaktivní poruchou, což není tak závažné onemocnění jako schizofrenie, projevuje se spíš ojedinělými problémy např. v komunikaci.
Já jsem s duševně nemocnými pracovala už dříve jako příjmový pracovník ve Fokusu a v Boně (organizace zaměřující se na práci s lidmi s duševním onemocněním; pozn. red), jako asistentka chráněného bydlení. Neměla jsem sice na starosti přímo pracovní rehabilitace, ale bylo to součástí mé práce – měla jsem na starosti první kontakt s klienty a s jejich rodinami.
A proč se Kokoza rozhodla zaměstnávat duševně nemocné?
Mám k té problematice blízko, vždycky říkám, že mě baví blázniví lidi a můj bratr má duševní onemocnění, takže je to zčásti i osobní. Vím, co od duševně nemocných lidí čekat, vím, jaké jsou jejich slabé a silné stránky, baví mě… Ty těžkosti bývají často v komunikaci. Člověk si musí dávat například pozor na specifický humor, kterému někteří z těch lidí nerozumí, nebo na ironii. Velkým problémem jsou například pozdní příchody. To se řeší tak, že se za prvé ten problém pojmenuje, tedy z jakého důvodu ten dotyčný chodí pozdě. Máme pravidla, která se domluví na začátku a která, když se poruší, plynou z nich nějaké sankce. Například tři pozdní příchody bez omluvy mohou vést k ukončení služby. Pokud se identifikuje pozdní příchod jako problematický návyk, který je třeba zlepšit, tak se potom vytváří rehabilitační plán, aby se to zlepšilo a ten člověk dokázal přijít včas. Samozřejmě se zjišťuje, proč ten člověk nechodí včas, co za tím je…
Jaká jsou tedy úskalí zaměstnávání duševně nemocných?
Úplně prakticky? Pozdní příchody, neočekávané výpadky z práce. Když dělají, co jim sedí, jsou to super zaměstnanci, ale je třeba počítat s tím, že někdy nepřijdou do práce, protože to prostě nejde. Anebo nečekaně spadnout do nemoci. Ale dá se tomu předcházet v rámci nastavení podmínek a individuálního přístupu.
A co pozitiva?
To se nedá paušálně říct, protože každý je jiný. Nepřijímáte primárně člověka s duševní nemocí, ale člověka se specifickými kvalitami – někdo je vtipný, někdo tichý, někdo dokáže rychle zamakat, někdo má specifikum, které baví ostatní v týmu…
Co byste tedy v tomhle ohledu doporučila potencionálním zaměstnavatelům?
Je dobré, když člověk získá zkušenost a zboří v sobě tu mentální bariéru. Jednou zjistí, že to funguje s jednou konkrétní pozicí a pak už se nebojí zaměstnávat dál. Stačí, když je tolerantní k občasným nestandardním projevům a vyjde trochu vstříc při ladění náplně práce a pracovní doby…blázníme občas přece všichni ne?
Foto: Vlado Kníž
