Divadelní bar Dobeška
Lidi s duševním onemocněním jste zaměstnával už v kavárně Marthon, teď s nimi máte zkušenosti z baru Dobeška. Má to nějaká úskalí?
Pro mně ne. O duševní nemoci a o tom, co život s ní obnáší, se zajímám od doby, kdy jsem v sedmdesátých letech bojoval o modrou knížku. Zdálo se mi proto úplně přirozené, že ty lidi jsou jiní, a že by bylo dobré jim pomoct. V kavárně Marathon jsem měl vedoucího, který si kdysi zřizoval kavárnu a už v projektu počítal s tím, že bude zaměstnávat duševně nemocné. Tehdy se to ještě nepovedlo, ale v Marathonu k tomu byly ideální podmínky – ta kavárna sídlí přímo v budově teologický fakulty, kde je jedním z oborů sociální práce, takže studenti, kteří k nám chodili, to brali naprosto normálně.
A co tady v baru Dobeška? Kolik lidí přes Green Doors už jste zaměstnal?
Tady jich moc nebylo, asi tak tři.
Je práce s nimi nějak specifická?
Samozřejmě, třeba je nesmíte vyvést z rovnováhy, nemají rádi nečekané věci, mají svoje pravidla. Já přitom kavárnu vedu spíš takovým chaotickým způsobem, což na ně ne vždycky působilo dobře. Jednou jsem si třeba odběhl na půl hodiny a nechal jsem tam zaměstnance z Green Doors samotného. Úplně jsem přitom zapomněl, že mají zrovna přivézt zboží. Když jsem se vrátil, zmateně pobíhal po kavárně a snažil se tu situaci vyřešit. Jenže to bylo nad jeho síly. Neměl ode mě žádné instrukce, vystavil jsem ho zátěži, na jakou nebyl zvyklý. Mrzelo mě to, protože to byl inteligentní vysokoškolák a hodně snažil, jen nebyl moc komunikativní. A práce na baru je až taková sociální činnost, člověk tu musí hosty vyslechnout. Ne každý je tak empatický a zároveň extrovert, aby to zvládal.
Problém taky někdy nastává ve chvílích, kdy si host chtěl objednat něco, co vyžadovala jistou kreativitu, nebo cokoliv se vymykalo zavedeným pravidlům. Například, když někdo chtěl pivo desítku do půllitru na dvanáctku…Někdy taková blbost může duševně nemocného člověka vykolejit. Většina z nich proto musí fungovat v tandemu nebo pracovat ve směnách, kdy není velký provoz. Většinou každý z nich vyžaduje nějaká specifika, osobní přístup, který se odvíjí od jeho konkrétní povahy a charakterových rysů…
V jakých firmách, prostředí, pracovních komunitách je tedy vhodnější zaměstnávat lidi s duševním onemocněním?
Jak už jsem říkal, s každým člověkem je to jiné. Když je někdo extrovert, cítí se za barem jako doma a komunikuje s lidmi jako kdyby žádnou psychickou poruchu neměl. Introvert se ale stáhne do sebe a i když hosta obslouží, nepůsobí to dobře. Pro introvertnější typy je proto asi lepší pracovat ve větších týmech, ve větším prostoru.
Zaměstnal jste někoho i po půl roce, kdy na jeho plat už nepřispívalo Green Doors?
Ano, ty, kteří se osvědčili na tolik, že zvládali samostatné směny.
Foto: Vlado Kníž
