Nafotil: Pavel Hroch
Text napsal: Robin Král
Už od septimy na střední jsem hodně chtěl lítat. Dělal jsem pak přijímačky na leteckou školu. Možná jsem na ni nebyl v tý době úplně zralej. Máma mě v tom podporovala, protože to byl můj sen, ale táta byl hodně proti. Je to dost prestižní obor a musíš se tam fakt hodně snažit, já jsem se spíš flákal. Začalo se na mě všechno sypat. Sráželo mě taky, jak byli ostatní piloti oproti mně nadupaný, a doma pak hlavně to napětí s tátou. Ve výsledku jsem toho do školy moc nedělal. Hádal jsem se s rodičema, začal jsem vést trochu noční život. Zajímal jsem se o auta a našel si okolo nich nový kamarády.
Odstěhoval jsem se od rodičů ke kamarádům, od kamarádů pak na ubytovnu. Tam už jsem se nedokázal učit vůbec. Ve škole, místo abych dával pozor na fakta, psal jsem si spíš to, co bylo mezi řádky. Máloco si pamatuju přesně, zažíval jsem ve škole i jinde různý podivný stavy a říkal jsem hrozný věci, hlavně doma rodičům. To mě dodneška moc mrzí, protože jsou to mí nejbližší lidi na celým světě.
Táta má něco z těch věcí, co jsem říkal, nahraný. Bylo to, jako by mě posedl zlej démon. Už předtím, vždycky když jsem přišel k rodičům, pozorovali, že nestíhám, co mi říkají. Neustále jsem řešil spoustu nesmyslnejch drobností, bylo to takový mravenčí uvažování. Zahltil jsem se činnostma, pořádně jsem nedělal nic. Chyběla mi energie ke změně.
Jednou mě v autě zastavili policajti, protože jsem sledoval hasiče. Zeptali se mě, co to dělám a já jim odpověděl, že hledám, čím bych byl. Jindy se mi stalo něco podobnýho, taky mě zastavili policajti a říkali, že jsem pod vlivem nějakejch látek, jenže mi udělali testy a vůbec nic nenašli.
Školu jsem nedodělal, měl jsem pak různý menší práce, chvíli taky na letišti. Na jedný brigádě jsem se seznámil s chlápkem ze zahrádkářský kolonie a v létě jsem pak bydlel u něj na pozemku. Rodiče se báli, co se mnou bude přes zimu. Pohádali jsme se. Najednou táta rozbil sklo dveří, když mi vytrhával z ruky mobil. Něco se stalo. Zavolali záchranku. Potom jsem byl asi měsíc a půl v Bohnicích.
Medikamenty mi pomohly urovnat si myšlenky. Na vánoce jsem byl pár týdnů doma a potom jsem nějakou dobu chodil do Bohnic na denní stacionář. Přes dva a půl roku jsem pak pracoval jako klient u Green Doors v kavárně. To bylo vlastně to, co mě „nakoplo“.
Dělám teď nanovo jinou vysokou a bydlím zas u rodičů. Zpětně mám ale pocit, že mě ta letecká škola spíš posílila. Už bych ani nechtěl bejt pilotem dopravního letadla, ale věci okolo lítání mě baví pořád. Moc rád vnímám prostor. Když už jsi jednou letěl s letadlem, fascinuje tě vnímání prostoru.
