Rubrika: Blog

L. je Vlčí princ a taky Štístko u cesty. Opře se o lopatu a směje se od ucha k uchu. Chybí jen obří joint, ale L. už ho nepotřebuje. Odvahou proráží hranice ega a někdy balancuje na tenkých konstrukcích mrakodrapu. A pořád se směje.
Jde cestou k místu bez ega, kde je jen svoboda a nic tam nebolí. Anebo tam, kde bude držet víc pohromadě, víc než kdy dřív.
My jsme teď v Háku. Tam je naše území. Modrožlutá místnost, kde to voní papírem a lepidlem.
Je tam Bojovník bez ega pocházející z jiné planety, sexy Go go tanečnice Lu, Liščí elfí žena, která zapomněla, jak se mluví, já, Obr a stále se usmívající I. A Mistr Hák, kterej nás všechno učí.
V noci naše místo modře svítí.
Vyrábíme z papíru úložiště pro myšlenky jiných lidí. Mají různé barvy a odstíny a každý si může vybrat to své.
Tak je to teď, když pracujeme v Háku…

 

Kdo jsem a co se děje

Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi tady sdílím. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě.

Foto: Václava Parkánová

Vidíš tu brázdu? Je hluboká, jako to rozorané pole. A rezavý traktor stojí opodál. Zbylo tu pár brambor z loňska. To, co zbylo, je tady, v hroudách zmrzlé hlíny. A nad tím hvízdá vítr. Široko daleko nikde nikdo. Jen ze sousední vesnice vyje pes.
Ve stodole zbylo trochu sena. A na půdě vržou prkna. Ani ty staré časopisy už tu nejsou.
Boty se obalily blátem. Je slyšet potok, ten se nenechá vyrušovat. A klekání. Seberu pár těch zmrzlých brambor. A křídou nakreslím na dlaždici křížek. Sednu si na lavici na zápraží a v rukou tisknu ty zmrzlé brambory.
Hodiny tikají a ručička se pomalu posunuje. Až oběhne kruh, přijde do světnice nový život.

Kdo jsem a co se děje

Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi tady sdílím. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě.

Foto: Václava Parkánová

Měla ve vlasech kopretinu. Nikdy jsem se jí neptala, kde se tady vzala. A ta loď kotvící u řeky jí nepatřila. Bydlela ve městě, kde se ulice splétaly do uzlů. Ale obloha vidět byla.
Labuť nehnutě seděla na vodě. Asi spala.
A z kajuty vykoukla rozčepýřená hlava námořníka s knírkem a mořskou pannou na rameni.
Chodila v noci, potichu, jen se slabým šelestem šatů v průchodu a ze zídek seskakovaly kočky, většinou černé. Došla až k barevné mozaice a vztáhla k ní dlaň. Obrazec se prohnul a pak zas navrátil zpět. Smějící se ďáblík s netopýřími křídly, ozdoba na květináči, pohnul hlavou. A anděl v průčelí domu těžce zamával jedním kamenným křídlem.
Neznala jsem jí dlouho. Nejdřív jen z fotografie. Má na ní plavé vlasy, věneček z pampelišek a je jí asi pět.
V pokoji se svítí a je slyšet klavír. Konejšivá melodie se line z okna do noci. Pak hráč zaškobrtne a klavír utichne. Na držadle u dveří se zavlní šupinatí hadi a obličej skřeta na klepadle vyplázne jazyk. Pak zafouká vítr a spadne pár javorových listů.
Neznala jsem ji dlouho. Možná ze sna.

Kdo jsem a co se děje

Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi tady sdílím. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě. Jan P. Muchow mi dělá Dj, vybírá hudbu, klipy, co se mu hodí k mým zápiskům, tedy k většině mých zápisků.

Foto: Václava Parkánová

 

Praha je krásná v noci. Kousek od Karlova jsou hradby, který se táhnou nad Folimankou. Tam byla zarostlá zahrada s vymláceným domem, s ruinou. Po těch hradbách se dalo přejít až k Albertovu. Teď je tam restaurace. Po pravý straně od bejvalý zahrady jsou schody, vedou dolů k různým fyzikálním ústavům. Je tam zahrada s jezírkem a po tý cestě nedaleko od něj skákala dřív spousta žab. Další schody vedou nahoru, směrem ke žlutému kostelu. Jsou lemovány lavičkami.

Kousek od Staromáku, v Michalský, je čajovna U zlatého kohouta.

Když jdu ze shora po Petříně a podívám se na výhled na Prahu, vidím zdálky oblasti, které znám. Důstojný tajemný Vyšehrad, Týnský chrám, Pražský hrad…

Praha je dokonalá, sama o sobě poklidně stojí, svítí a čeká…

Teď před Vánoci svítí mnoha světly a ve vzduchu je cítit, jak se lidé těší. I Ježíšek je tajemný, přijde a nenechá se vidět, obdaruje a zmizí za oknem. A pak jsou ořechy a svíčky, stříbrné ozdoby a Tajemství.

Tajemství sdílené všemi, i bezdomovec pod mostem si přiťukne krabicákem a sleduje, jak Praha krásně svítí…

 

Kdo jsem a co se děje

Jmenuji se Lara, mám schizofrenii a píšu si deník, který s vámi tady sdílím. Občas otevřu starý deník a dám sem něco z doby, kdy jsem byla třeba za zdí nebo za prací v Bratislavě. Jan P. Muchow mi dělá Dj, vybírá hudbu, klipy, co se mu hodí k mým zápiskům, tedy k většině mých zápisků.