Tomáš

Nafotil: Pavel Hroch

Text napsal: Robin Král

Už od septimy na střední jsem hodně chtěl lítat. Dělal jsem pak přijímačky na leteckou školu. Možná jsem na ni nebyl v tý době úplně zralej. Máma mě v tom podporovala, protože to byl můj sen, ale táta byl hodně proti. Je to dost prestižní obor a musíš se tam fakt hodně snažit, já jsem se spíš flákal. Začalo se na mě všechno sypat. Sráželo mě taky, jak byli ostatní piloti oproti mně nadupaný, a doma pak hlavně to napětí s tátou. Ve výsledku jsem toho do školy moc nedělal. Hádal jsem se s rodičema, začal jsem vést trochu noční život. Zajímal jsem se o auta a našel si okolo nich nový kamarády. Pokračovat ve čtení „Tomáš“

Irena

Ze života

Prší. Kapky deště stékají po oknech autobusu. Nebe brečí a já bych brečela s ním. Již nemám sílu stále utíkat. A oni jsou tu, jsou stále se mnou. Slyším je. Mluví o mně. Všichni tři: žena a dva muži. Ale proč mě stále sledují? Nic jsem přece neudělala. A oni chtějí, abych se k něčemu přiznala. K čemu? Ne, už to nevydržím…
Vzpomínám si dobře, jak to celé začalo. Byl začátek léta, krásné počasí, slunce pálilo. S dětmi jsme přijeli z báječného víkendu v jižních Čechách. Krásný, pohodový červen. Nic nenasvědčovalo tomu, co se mělo zanedlouho dít.
Všechno odstartovala parta nudících se hostů místní zahradní restaurace. Povalovali se u venkovních stolečků a pobaveně sledovali, jak se unavená vracívám z práce domů. Později i přidávali nejapné poznámky. Poznámky svědčící o jejich malé fantazii a velké hlouposti. Poznámky na moji adresu. Pokračovat ve čtení „Irena“

Pavlína

Nafotil: Jan Rybář

Asistoval: Jan Kokeš

Jmenuji se Pavlína a nechci, abyste mě litovali.

Občas vídám divný věci, beru hnusný prášky, ale jinak jsem stejná jako vy. Žiju, sním a jdu dál. Tenhle příběh vyprávím, protože i vám se může stát.

Po deseti letech jsem se kvůli těmhle fotkám vrátila do Beřkovic. Honza, co to fotil, se bál – asi stokrát mi řekl, že kdyby mi ze vzpomínek bylo blbě, okamžitě zdrháme. Smála jsem se tomu. Jsem úplně normální holka – jen někdy vídám ty divný věci a slyším hlasy.

Jasně, vzpomínky se mi u toho zámečku s blázincem vrátily. Třeba na ostrý nehty sestřiček, které se mě na příjmu snažily udržet. Byla jsem prý agresivní. Zavřeli mě tam na týden, dostala jsem spoustu prášků. To mi bylo asi šestnáct. Ve dvaceti jsem absolvovala osm elektrošoků. Pokračovat ve čtení „Pavlína“

David

Nafotil: Pavel Hroch

Text napsal: Robin Král

Zažil jsem divoký mládí, jako spousta lidí. Hodně lidí je v dospívání vrženejch do víru „drsňáctví“, u mě to bylo tak od čtrnácti. Byly v tom taky drogy, alkohol. Omylem jsem nabral prsty tohle divný kouzlo. Doteď za to sklízim ovoce, o který moc nestojim. Teď už nejsem na ničem závislej. Před pár lety jsem měl poslední pivo. Od tý doby už to nepotřebuju, občas si jedno dám, ale už nejsem závislej. Mohl bych vyprávět víc o svým mládí, ale od první ataky mám všechno, co bylo před tím, jen jako film. A když se na to dívám jako na film, tak tam cejtim jenom bolest. Do těch dvaadvaceti bolest a od dvaadvaceti psychotický šílenství. Pokračovat ve čtení „David“